Jednota bratrská, UNITAS FRATRUM, neboli Moravská církev se zrodila z velkého náboženského probuzení v Čechách (husitství). Ovlivněna učením Petra Chelčického, byla založena Bratrem Řehořem v Kunvaldu v severovýchodních Čechách v roce 1457.

Tato skupina zdůrazňovala trojí ideál víry, lásky a naděje, se silnějším důrazem na praktický křesťanský život než na učení nebo církevní tradici. Církev se rozrůstala a šířila po Čechách a na Moravě. Mezi nejvýznačnější představitele patřil Lukáš Pražský, Jan Augusta, Jan Blahoslav a J. A. Komenský.

Jednota bratrská se netěšila dlouhou dobu z náboženské svobody. Krutá protireformace po bitvě na Bílé Hoře znemožnila její existenci, stejně jako všech ostatních protestantských církví. Mnoho lidí opustilo vlast jako exulanti, někteří zůstali doma a snažili se v tajnosti svou víru uchovat. Byli posilování ze zahraničí, povzbuzováni Písmem a inspirováni tajnými setkáními. Tímto způsobem přežili celé století.

V letech 1722 až 1727 několik rodin z Moravy, převážně z Fulneku i z jiných míst, které zachovaly tradice původní Jednoty, pod vedením Christiana Davida našlo útočiště v Sasku, na panství Mikuláše Ludvíka hraběte Zinzendorfa, a vystavěli osadu, kterou nazvali "Herrnhut" (místo, které střeží Bůh), česky Ochranov.

Nebylo snadné vybudovat jednu církev z různorodých prvků, přicházejících z různých míst a prostředí, ale rozhodujícího zážitku jednoty se dostalo při vylití Ducha svatého během slavení sv. Večeře Páně 13. srpna 1727.

V roce 1732 vyslalo toto křesťanské společenství první misionáře k otrokům na ostrov sv. Tomáše v Karibském moři. A brzy následovaly další misie: do Grónska, Severní Ameriky, Jižní Afriky...

Ve své vlasti, v "zemi otců", směla Jednota bratrská znovu zapustit kořeny po císařském ediktu (protestantský patent) z roku 1861. První sbor obnovené Jednoty bratrské byl založen roku 1870 v Potštejně, poté následoval sbor v Dubé u České Lípy roku 1872. Před první světovou válkou vznikly ještě další nové bratrské sbory v Ústí nad Orlicí, v Praze, v Jablonci nad Nisou, v Duchcově, v Turnově, v Mladé Boleslavi, v Nové Pace a v Herzogwaldu. Jednota bratrská pracovala v Českých zemích jak mezi Čechy, tak mezi Němci. Již od počátku se rozvíjela sociální práce mezi sirotky (sirotčince v Čermné a v Dubé) a též práce misijní (František Chleboun působil v Jižní Africe mezi Kafry a Hotentoty).

Státního uznání se Jednotě bratrské v rámci Rakouska-Uherska dostalo roku 1880 v Liberci (Reichenberg), Jednota bratrská zpočátku užívala názvy Evangelická církev bratrská nebo Ochranovská církev bratrská.

Po vzniku samostatného Československa byl přijat roku 1921 pro české bratrské sbory oficiální název Jednota bratrská. Období druhé světové války a komunistického režimu bylo pro Jednotu bratrskou těžkým obdobím, kdy byla její činnost značně omezována a praktický život na jednotlivých sborech chřadl existenčně, duchovně a v některých případech i morálně.

Po pádu totalitního režimu v roce 1989 se v české společnosti otevřely církvím nové možnosti.

V rámci české Jednoty bratrské byla po více jak 300 letech znovu otevřena první bratrská Základní škola a Mateřská škola v Liberci. Vzniká Misijní škola Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa, která vytváří možnost vzdělávání pro nové pracovníky církve. Misijní činností se otevřely podmínky pro založení nových sborů, některé byly založeny. Vznikla sociální péče o staré občany - Diakonie Beránek.

V roce 2001 a 2002 proběhly bratrské synody, na kterých byla přijata vize:
"Po vzoru našich otců vybudovat církev na apoštolském a prorockém základě."

Cílem bylo obnovit životní styl otců JB, kteří tu již po vzoru první apoštolské církve v minulosti mnohé postavili a pak více jak 160 let až do r. 1620 rozvíjeli. Od roku 2002 česká provincie Jednoty bratrské také vytváří své misijní oblasti působení v zahraničí.